Týden druhý

Historie vzdělávání je bojem za překonání chyb. Není hříchem udělat chybu. Hříchem je neochota zkoumat svá přesvědčení a víra ve svou neomylnost.  

Neil Postman

Jedna z zajímavých poznatků tohoto týdne jsou vlastnosti síťové generace. S většinou se potkáváme určitě skoro každý den. Že naši žáci zvládnout poslouchat muziku, posílat smsky, komunikovat na FB a ještě nám tvrdí, že se přitom učí, nás asi nikoho nepřekvapí. A někteří to dokonce i zvládají. Když mám něco dělat já, tak víc jak dvě věci nezvládám. A to prý ženy zvládají víc věcí současně než muži :)

Určitě pozitivní znaky jsou poslední položky seznamu. Využití fantazie, práce s technologiemi jsou mimořádná pozitiva. Přidala bych k nim i propojenost a spolupráci. Ve škole se snažíme o skupinovou práci, rozdělujeme do skupinek, práci nějakým způsobem řídíme, ale pokud spolupráce vzniká spontánně, pak je ještě hodnotnější. A prostředí dnešního internetu k ní přímo vybízí a poskytuje spoustu možností. Možná, že ta spolupráce není vždycky ta podle školních představ, ale určitě funguje. I další vlastnosti vlastnosti prostředí všudepřítomných technologií jsou víc než pozitivní. Možnost ověřit své nápady a myšlenky na širokém okruhu lidí je věc v jiném prostředí nepředstavitelná. Důkaz toho jsou i naše výstupy v tomto kurzu. Jak jinak bychom si je předávali? Jak jinak bychom se k nim vyjadřovali? Množství a dostupnost dat je něco, co možná síťová generace bere s absolutní samozřejmostí a vůbec je nenapadne, že by to mohlo být jinak. Ještě dodnes si pamatuji, jak jsem k sepsání diplomové práce potřebovala za hlubokého socialismu americkou literaturu a jaký to byl velký problém a velké množství žádanek. Dnes by to bylo tak snadné!

Na druhé straně ikonické vnímání už tak dobré není. Vnímat svět přes obrázky je určitě zajímavé, rychlé. Obrazy a obrázky nám dovolují se rychle přenést do jiných míst a do jiného času. To je v pořádku a často nezastupitelné. Bez obrazového doprovodu by byl zeměpis či dějepis plochý, nezajímavý.

Ale kam až máme jít? Máme tomuto vnímání přizpůsobovat výuku? Práce s interaktivní tabulí nebo prezentací k tomu dost často svádí. V každé poučce o správné tvorbě se dočtete o malém počtu informací na jednom snímku a důležitosti správných obrázků. Takže se tomu klipovému vnímání přizpůsobujeme. Určitě mi už oponujete, že přece je to doplněk a mají učebnice. Souhlasím. Ale nestávají se i naše některé učebnice také "klipové"? Ve snaze zamezit biflování dat a jiných zbytečností jsou někdy texty minimalizovány na nejmenší možnou míru. A zkuste s nimi pracovat. 

Podívejte na učebnici dějepisu pro 8.ročník. Toto je celý text ke vzniku ČR. Když ponechám stranou hodnotu informací, představte si něco jako práci s textem, když skoro žádný není. Pak se divíme čtenářské "negramostnosti". Zbyla už prakticky jenom prezentace.

V prostředí všudepřítomných technologií je primárním zdrojem informací displej, u něhož je dominantním přístupem prohlížení obrázků. (viz http://spomocnik.rvp.cz/clanek/10639/) a teď, co s tím. Ano, může s textem pracovat, opoznámkovat ho, jednoduše kopírovat. Ano, do jednoho stroje nacpu mnoho učebnic. Ale přece jenom stará dobrá papírová A4 mi často pro text přijde smysluplnější, často přehlednější. Na počítači pokud chci vidět větší část textu, tak je tak malý, že ho nepřečtu, když ho zvětší, tak zase roluji a nemám přehled o celém textu.

A teď co s tím? Kam až máme jít, abych šli vstříc této generaci?